Vyšlo 18.1.2001 v MF dnes

Mikulovice - Sto na sto. Takový je poměr vojáků a civilistů v posádce Mikulovice na Jesenicku. Ve vojenském prostoru v lesích poblíž polské hranice pečují o munici a výzbroj jako jedna z osmnácti zásobovacích základen v zemi, aby mohli kdykoli zásobit bojové útvary. Vojáci nevidí žádný přínos v tom, že jsou stranou civilizace a mají do obce několik kilometrů. "Tady zdechl pes. V dědině není kam jít, jenom do hospody. Vycházky jsou skoro zbytečné," postěžoval si jeden z vojáků.

Zatímco "záklaďáci" vidí vše černě, velitelé hodnotí umístění posádky z jiného pohledu. "Strategicky jsme na tom dobře. Jsme jediná posádka na okresy Jeseník, Šumperk a Bruntál, takže máme dobré šance na přežití," uvedl velitel posádky Jaroslav Plašil.

Výhody vidí do budoucna i v blízkosti Polska. Zatím jsou ale kontakty s polskou armádou chabé. Jen v roce 1995 se posádka podílela na česko-polském cvičení. Ani po vstupu obou armád do NATO posádky z obou stran blíž nespolupracují. "Je to škoda. Třeba bychom si mohli pravidelně zahrát spolu fotbálek a navštěvovat se. Nemusí jít jen o armádní záležitosti," říká jiný voják základní služby.

Plašil by větší kontakty uvítal. "Naráží to ale na armádní předpisy a omezené možnosti pohybu vojáků přes hranice. Zatím pro takové kontakty ani není podpora nadřízených složek," uvedl Plašil. Podle něj by ale význam základny mohl v budoucnu stoupnout, protože mikulovický útvar může sloužit také pro zásobování polských posádek v blízkosti hranice.

"NATO bude postupně přecházet na jednotné ráže zbraní, takže po vstupu do Evropské unie a otevření hranic bude naše specializace výhodná, protože i pro polské posádky může být potom lepší odebírat zbraně i munici odtud," myslí si Plašil.

Pro řadu civilistů v Mikulovicích je posádka součástí jejich života. Je totiž široko daleko největším zaměstnavatelem. Sto a více lidí zaměstnává na Jesenicku jen několik firem. Mnozí lidé pracují v kasárnách řadu let. "Nevím, kde jinde bych hledala práci. Kdyby to tady mělo skončit, bude to pro obec neštěstí," říká Milena Verníčková, která jako civilní zaměstnanec pracuje v armádě už dvacet let.

 

 

< Předchozí