Nám všem , kterým je mezi 30. až 50. lety... Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 40., 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít... Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo.

Neměli jsme žádné, pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole nebo koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád běhali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to ve zdraví přežili.

Několik hodin jsme se mořili a stavěli trakaře ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji domontovali. Brzy ráno jsme si šli  hrát ven a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si s námi užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat. Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo, X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet.

Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko.

Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost - naučili jsme se chovat a poradit si. Blahopřeji ! Věz, že nejsi sám, kdo zažil toto velké štěstí, žil jako dítě a přežil to bez úhony a mindráků. I ty jsi jeden z nás !

< Předchozí		Další >